Rozdíly mezi ženou a mužem vidíme na první pohled. Jenže to není jenom o vzhledu. Mužům i ženám jsou geneticky a evolučně dány určité schopnosti, vlastnosti. Ať už fyzické, nebo duševní nebo emoční. Příroda to zařídila nejlépe, jak mohla a pokud se žena i muž drží toho svého, dokonale to do sebe zapadá a ladí to. Dnes mají ale některé ženy pocit, že by měly kus toho chlapství urvat. S vizí, že se budou mít lépe.
Představa je to sice pěkná, leč utopická. Asi jako že za socialismu se budou mít všichni dobře. Rovnocennost mezi mužem a ženou je samozřejmě něco, co si přejeme ve finále všechny. Některé z nás však mají pocit, že si svoje postavení musí vybojovat, vydřít a to jak v práci, tak ve vztahu.
Žena, která je příliš v mužské energii, partnera komanduje, kontroluje, soutěží s ním a do všeho mu kecá. Sama se neustále za něčím honí, snaží se o úspěch a to může být v práci nebo v tom, že “vyhraje” hádku. Je orientovaná na výkon, mnohdy agresivní a všechno “jede” na sílu. V práci jí může potkat syndrom vyhoření. Není totiž výjimkou, že se porovnává i s muži, snaží se pouštět hrůzu, ukazovat, jak je silná a trpí sebekontrolou. Zní ti to povědomě?
Pak jedeš v mužské energii. Možná si řekneš “no a co”, jenže důsledkem bývají nefunkční vztahy, vnitřní nespokojenost, pocit nedostatečnosti, nedocenění a nepochopení. V partnerském vztahu je logicky místo jen pro jednoho muže. A pokud začneš přejímat jeho přirozené vlastnosti jako je dominance, aktivita nebo potřeba neustále vítězit, pak se mu to opět logicky líbit nebude. A jako první mu jeho přirozenost zavelí dát se do boje o svoje chlapské postavení.
To se zase nelíbí ženě a místo toho, aby se nad sebou zamyslela a našla cestu, jak by mohla dosáhnout svých cílů bez boje, naopak přitvrdí. Pokud doma nemá ohebného bačkoru, dost pravděpodobně to chlap nevydrží a raději uteče za jinou, která nebude mít potřebu poměřovat si úd, který beztak nemá. Ženě “s koulemi” se tento scénář bude opakovat až do doby, než na muže rezignuje úplně, začne hlásat, že jsou všichni stejní šmejdi, kteří za nic nestojí.
Proč se ale cpát mužům do mužnosti a snažit se o něco, na co stejně nemáme vrozené předpoklady? A proč vůbec bojovat, když nemusíme? Sladké vítězství v podobě vnitřní vyrovnanosti, harmonických vztahů a celkové spokojenosti dosáhneme právě návratem k naší ženskosti.
Když žena využívá svých přirozených darů, jako je trpělivost, empatie, laskavost, umí využívat intuici a být pasivnější, najednou se jí otevírá nový svět. Nejen, že se cítí lépe sama se sebou, ale i její partner nebo muži kolem, jako kdyby se proměnili. Jsou najednou ochotnější, mají chuť jí pomáhat, oceňují ji a jsou často i emocionálně otevřenější. Nemusí si totiž hlídat záda a mají prostor realizovat svoji mužnost. Vztah se tak dostává na úplně jinou úroveň, tu rovnocennou, kde o svá místa nebojujeme, ale přirozeně je zaujímáme.
Už jednou jsem v článku “Ženskost není slabost!” vysvětlovala princip, proč je vrátit se ke svému ženskému já výhodnější ve všech směrech. Stále potkávám tolik žen bojovnic, které se utápí ve vlastní nespokojenosti a jsou ženami v podstatě jen podle vzhledu a občanky… Takže s trpělivostí, ženám nenuceně vlastní, vám znovu připomínám, že to jde i jinak.
Tak jak to je?
